Offmoto Hellas Peloponés '26 (květen 2026)

Vivat Hellas!

Řecko jsme si všichni zamilovali! Krom parádního ježdění, kde nikoho neserem, je tu neskutečná přírodní krása až nádhera, rozmanitost a naprostá svoboda. K tomu se přidává místní jídlo (neskutečná zelenina, chutě a vůně), pohodová nálada místních lidí a jejich pohostinnost. Tu k dokonalosti dotahuje Chris, náš expat, který letos opět byl i naším local guidem a „matkou pluku" :-)

Přípravy na odjezd

Pravidelně nejvíce času v hospodě při plánování cest věnujeme diskuzím, jak se tam dostaneme, pokud zrovna neplánujeme Maďarsko. Silniční přesuny na enduro gumách nás nelákají a krom Smrkeho nikoho ani nebaví. Co se týče cest do Řecka, tak se tam jelo velkým Crafterem se všema motorkama in, pak dvěma menšíma dodávkama (Transpik a Transit) a opět motorky in, a letos byl plán vzít vozejk a normální auto s tím, že si uděláme B96 a budeme se tak moct střídat za volantem nonstop čtyři řidiči, což bude nejen efektivní z hlediska organizace cesty, ale i ekonomicky výhodné. Kluci v loni spali v Srbsku a pochvalovali si to, což také nabízelo alternativu, plus je tu možnost cestovat po vlastní ose do Itálie a nalodit se v Terstu na trajekt a dojet takto do Igumenitsy, která je kousek od našeho basecampu v Řecku.

Vidle do plánu nám hodil Pavel z NoAsfalt týmu, který nám sdělil pár praktických rad o tom, kolik a kde dostanem flastr při přetíženém autě s valníkem a bez správného oprávnění. Bohužel totiž naše B96, které jsme si fakt poctivě se Smrkem udělali, jsou nám na převoz vleku s motorkama naprd, neboť váhy (resp. největší povolené hmotnosti) auta, vleku a motorek se sčítají. Abychom mohli na přívěsu přepravovat pět motorek (cca 5 × 180 kg = 900 kg), a přívěs sám má vlastní hmotnost cca 500 kg, musí mít přívěs maximální povolenou hmotnost alespoň 900 + 500 kg = 1 400 kg – reálně se tak dostáváme na maximální povolenou hmotnost přívěsu cca 1 800–2 000 kg. A protože řidičské oprávnění B96 umožňuje řídit jízdní soupravu do 4 250 kg (součet největších povolených hmotností vozidla a přívěsu), muselo by mít tažné vozidlo největší povolenou hmotnost maximálně 2 250 kg.

Z toho vyplývá, že bychom potřebovali relativně lehké osobní auto s nízkou největší povolenou hmotností (např. Škoda Octavia I/II v lehčích motorizacích, F.2 cca 1 800–2 050 kg), aby se celá souprava vešla do limitu B96. A to za a) nemáme, a za b) by to ani neutáhlo, aka bylo by to malé pro bagáž a následně neekonomické. Tedy příště jedině BE řidičák pro takové taškařice.

No, takže jsme nakonec vzali opět Transpika a Transita, ALE s vozíky a motorky si hezky rozdělili. Tak cesta a transport… Ale příště to snad vyhraje konečně trajekt :-)

Jdem jezdit

Cesta byla dlouhá a únavná, ale vidina nás všech v offu nás držela při životě. Klasické vítací rituály (pivo, jídlo, alkohol všeho druhu) nás sice poznamenaly na druhý den, ale pro první výlet k moři nás nemohly zastavit (jen lehce pozdržet). Zprvu slunné Řečko nás ten den překvapilo deštěm a zimou, takže z koupačky u Belle View nakonec nebylo nic a následoval opatrný návrat do basecampu, bo mokrý řecký asfalt strašně klouzal a každej si zopakoval pár kroků z tanečních na nejednom z kruháčů. Nepromoky zůstaly doma, takže první den byl ve znamení mokrých prdelek (krom Smrkeho, že :-))

Na druhý den jsme již nenechali nic náhodě ani počasí a zbalili se komplet na trip se vším gearem pro několikadenní putování po TETách na Peloponésu. Ale než k tomu ráji na zemi jsme měli dojet, čekal nás silniční přesun asi 300 km… No, na našich kozách (chápej Honda 450 a KTM 450) nic moc představa – dálnice ani náhodou, vs. Bestie 690 + Chris, kteří se naopak na dálnici cejtili. Takže se skupina rozdělila na dvě, později skupiny vešly ve známost jako Café Frapé Racers a Tzatziky Racers :-) A tak jsme vyjeli každý svojí cestou… V podstatě obě skupiny jely směr Atény, jen jedni po staré cestě (když ještě nebyla dálnice) a druzí právě po té nové dálnici. V našem případě jsme se kvůli chybě navigace asi po 75 km od basecampu dostali na dálnici, a bohužel jsme tam na pár hodin uvízli. Moja uvařil na Hondici zadní duši, a tak jsme museli měnit… dokonce i s dálniční asistencí, a pak i s druhou skupinou, která nás dojela, majíc u sebe kompresory… Taškařice to byla velká, motorka na svodidlech (nic lepšího na zvednutí stroje mě nenapadlo) a několik punctures /cvaknutí duše pákama/ nás pěkně potrápilo. V podstatě si každý cvakl jednu duši, ale nakonec se nám to povedlo, duše držela a vše se vrátilo do pojízdného stavu. Jen čas utekl a na dojezd do cíle za světla nebylo ani pomyšlení. Po opatrném sjezdu z dálnice a po znovuspojení obou skupin do jednoho A-týmu jsme našli obchod – pivo a jídlo – a po diskuzi s místními jsme našli i pěkné místo pro první kemping. Vítr, co nás provázel od rána, se trochu utišil, tak došlo i na ohínek, cipuro od Chrise a kerosín od Moji, během diskuze s bajkerkou z Francie, která dorazila na stejné místo chvilku po nás. Večer se povedl, stejně jako ráno.

PelopoNÉZ finally

Třetího dne večer jsme konečně dojeli na začátek TETu, kde jsme chtěli být včera. Pláž, moře, oheň… pivo a jídlo. Konečně vše vypadalo idylicky… ale nechval dne před večerem. Po této radostné chvilce, kdy zasyčí první pifko, se Moja netváří nadšeně a cosi kutí na motorce… Zrada Hondice #2 = „nataženej řetěz až hrůza, 2-3 články by to chtělo ubrat, jinak se s tím nedá jet". Dost drastická diagnóza na to, že jsme na pláži a nikdo nýtovačku s sebou nemá… Co se zdálo jako fatální, není nic nepřekonatelného pro Chrise, který sedá na motorku a jede do města na benzínku, kde je servis… jo, je neděle večer, asi tak… Za chvilku se vrací stím, že mají kontakt na borce a Moja bere Hondicu a jedou spolu do města. Od té chvíle (bylo cca 19h) žádné zprávy … až kolem 11 ruch a motory … Chris a Moja se vrací a nejsou sami! A u ohně nás tak čeká setkání s asi největším a nejlepším tunerem v Řecku - Dimitrosem. Borec je kápo di tuty do mašin a hlavně aut. Doma navrhuje celé custom prvky motorů (turba, komponenty) pro zvýšení nejen výkonu, ale všech parametrů auta i motorek. Prostě borec jak sviň … no random, ale boží setkání. Moja sice motku nemá, ale bude ráno … stím se loučíme a jdeme spát. Řecko je Řecko a tam čas plynne jinak … ale Moja se nakonec ráno(rozuměj v poledne :-) vrací s opravenou motorkou. Smrke už sice nemá nehty ani na nohou, den 4 a my furt mimo TET, ale dneska!, dneska to vyjde. Takže na rozcvičku si dáváme pláž (video o Míry zde) a jedeme konečně TETit.

Je ti teplo, chlapečku?

Kdo by čekal, že v květnu, polovině května, bude na Peloponésu teplo, byl by překvapen situací, ve které jsme se po vjezdu na TET č. 4 z Eliády do Argos ocitli. Pravda, od našeho příjezdu teplota klesala, nejprve to bylo příjemné (kdo by se chtěl pařit v endurohardech a třicítkách, že?!), prostě 25st je ideální! Včera dopo jsme vyráželi s 21st v zádech a k večeru u moře bylo už jen 15st. Na sluníčku byl sice ještě hic, ale přes den a cestou, i díky četným dešťovým sprškám, se postupně ochlazovalo, a jak jsme vjeli do kopců a hor, začalo přituhovat, a to tak, že meteostanice začaly upozorňovat na noční teploty kolem NULY! No, na to jsme ovšem nebyli nikdo vybaveni ani duševně připraveni. Ale to předbíhám událostem… Byli jsme na TETu a postupně nás to začalo chytat jak cyp, aby nás odpoledne zastihlo v náramné off-formě, jak jsme si to pelášili tu nádherným „krajem" jak z Hobita, kde se kopečky vlnily a střídaly s jablečnými sady, tu kamenitým stoupáním, kde v záhybech ševelily olivovníky, přesouvajíc se po kamenných mostech přes propasti nad blankytnými řekami, kde se peřeje třpitly tak, až jednomu přecházel zrak… aby nás cesta zavedla na konci dne až do hlubokých smrkových lesů, kde vlci a medvědi dávali dobrou noc. Nedbali jsme ničeho. Cesta nás vedla dál a my hltali kilometry jak smyslů zbavení, ale času ani v Řecku neutečeš. A ani únavě. Blížil se večer, nákup v baťohu a malá nepozornost, a už se válíš v bahně… ta zastávka udělala své. Začínáme cejtit zimu a s šerem přichází otázka, kde složit hlavu.