Cesta okolo Maďarska alá TET Hungary Jižní trasy (září 2022)

Zářijové Maďarsko – naše epická cesta roku 2022, která nás zavedla nejen k hranicím Rumunska a Ukrajiny. Ale i k hranicím toho, co chceme dobrovolně zakoušet. A vedla k otázkám, zda chceme jít dál, ev. za jakou cenu, nebo jak se na to lépe připravit. Ale ne, nečekejte spirituální prozření jakého bychom třeba možná dosáhli při cestě do Santiago di Compostela. Tohle byl více fyzičtější a hmatatelnější zážitek. A nebojte, ani jsme nekrotili žádnou horu. Prostě jen – cestováním a novými výzvami jako byla tato – posunujeme naše zkušenosti a možnosti na další level. A to sebou nese radosti i starosti.

Na Prahu, ne na Bělehrad! Voláme na paní Müllerovou

Novinkou, kterou jsme začali náš trip, bylo mapování cesty podél D1 na Vysočinu, kde tenkrát Trasa kolem D1 od Michala Bláhy a webu Dirt Roads for Adventure Motorcycles končila (zde více kontextu), neboť ji mapoval od Prahy. Cesta jsme naplánovali přes osvědčené LocusMaps a musíme říct, že to je cesta povedená. Kdo by chtěl, GPX je zde ke stažení. Jelo se moc pěkně, až na jeden úsek kousek před Velkým Meziříčím, kde jsou velké kameny a příkrý sjezd dolů k letnímu táboru, za mokra na velkých bajcích dost o držku. Jinak si to mažeme pěkně, cesty pěkné, aj pár brodů … ty pak stačí, aby Moja neměl rád svoje Goretex boty, kam normálně neteče, ale z vrchu jo 🙂

Jedeme tedy do Prahy podél D1, což je ale na druhou stranu než je Maďarsko, asi si říkate. Ale my jsme to tentokrát vymysleli jinak. Asi se budete divit jako jsme se divili my, ale z Prahy jezdí do Košic pravidelný autovlak. A tak jsme vymysleli a naplánovali trasu tak, že nás vlak odveze na východní Slovensko s kolama „hore“ a my se pak kousek přesuneme přes hranice Slovenska do Maďarska, kde se napojíme na nejvýchodnější trasu TET Hungary 01, která končí/nebo začíná na Ukrajinsko/Rumunských hranicích. Na tento úplný začátek jsme – přeci jen s ohledem na probíhající válku – nechtěli jet, ale stačilo nám se dostat kousek nad Mátészalku do Fehérgyarmatu. Což je z Košic necelých 163 km naplanovaných – jak jinak než – offroad. No a tak proto jedeme do Prahy.

Cestování vlakem

Nemaje zkušenosti jsme v podvečer dorazili nad Pražské Hlavní nádraží, kde je příjezd k autovlakům. Byli jsme zde včas a na seřadišti jsme se přidali k další skupině tří motorkářů, kteří měli v plánu po příjezdu do Košic dále pokračovat ze Slovenska do Rumunska na nějakou expedici (měl jsem QR kod, ale ten se ztratil). A tak po chvilkovém obhlížení našich strojů a diskuzi jak a co, a kdo kam, jsme se i zeptali, zda musíme mít popruhy na připevnění motorky na voze. A že prý stačí jeden popruh, bylo nám sděleno. No a tak s úvahou, že – když to v instrukcích na lístku nepíšou, tak tam jistě něco budou něco mít připraveného – jsme se vypravili do kanceláře ČD k odbavení. Čas kvačil dost rychle a tak jsme byli při návratu, v nastávajícím šeru, hnedka vyzváni k nájezdu na autovlak. K tomu ALE nedošlo, neboť pohybu vpřed předcházela do vzduchu zařvaná otázka od zpoceného, zasraného a nasraného „boha autovlaku“: „…kde máte popruhy? A pokud žádný nemáte, tak já vás nikam nepustím, vy debilové zajebaní, copak jste nečetli instrukce?“ … řval na nás 170kg posunovač na rampě. „Tak pánové, támhle“ – ukazoval kamsi nad nádraží do tmy – „… je benzínka, kde popruhy mají. Tak si tam dojeďte“. No nevěřili jsme a ani jsme nevěděli, ale čas utíkal a tma houstla. Po chvilce otálení jsme tedy vyrazili se vším, co jsme měli na motorkce, někam nahoru, kam ruka pána autovlaku směřovala, ale benzínku jsme nenašli. Až na druhý pokud, za 5 minut 12, jsme ji našli a Moja vykoupil skoro všechny popruhy a padl na to jeho roční plat 🙂 Ale popruhy zastrakané pod motodresy máme! No a to dost už ve spěchu se vracíme a doslova na poslední minutu najíždíme na autovlak. Je 20:00 a brána se za námi zavírá a nakládka končí. A my jsme tam i s popruhy. No sláva a hurá! Teď už jen motorky přikurtovat a jdem se nalodit do našeho spacího vagónu. BTW -> V instrukcích nic nebylo, jak jsme si později zjistili a vstřícnost ČD nezná hranic, což jsme si zase potvrdili. Kdyby borec prodavál popruhy sám, mohl si přivydělat a být v klidu. Takto prudí lidi a nic z toho. Chápem, naprd život. Ale co, jeho vál… My jedeme dál a napříště víme a máme 🙂

Zavřenou bránou se nikam nedostanem a musíme na nástupiště kam přijede vlak s našimi kupé a na jehož konci je připojen automoto vagón a tak chtě nechtě musíme přes koleje … na Hlavním nádraží … geniálně vymyšlené. Přeskakujeme koleje v motorkářském, se vší batožinou, s helmou v ruce a pohledem si oba s Mojou říkáme, Light is right 🙂 Pifko vše ale zachrání a také naše vlakové kupové, resp. pán a jeho servis od ČD, který během pár hodin odstraní negativní emoce získané při naloďování se na autovlak. Ubytko ve vlaku skoro jak v hotelu, servis luxusní, pifko, párky non-stop. Ani se nám nechce spát … takže ráno v Košicích, kam dojíždíme před 6 hodinou, nás rozhodně nejsvěžejší, nezastihuje 🙂

Přesun na TET a vítejte na venkově

Svižné vylodění z autovlaku rozproudilo naše svaly a my se těšíme na velké Maďarské dobrodružství. Sice máme obavy, protože při cestě do Prahy Moju trochu zlobila a dost chcípala PR7, takže v radiu to bylo samé „už zase?!doprčic apod.“ Pod tlakem včerejších událostí jsme neměli moc čas a prostor to vyhodnotit, motorka jela, ale rozhodně to klidu moc nepřidávalo, zejména když Moja nemohl AJP na nádraží oživit. To se nakonec povedlo a tak jsme frčeli směrem na Maďarko nechávaje Košice a civilizaci za sebou a začínáme stoupat do kopečků. Hranice nedaleko a my odbočujeme na vedlejší silnici vedoucí na poslední slovenskou obec Skároš a vyjet kolem Lysé hory k vysílači. Před námi se objevuje kouřící V3Ska a jede před námi tu stejnou cestu. Cesta je vcelku divočina, mokrá hlína, hluboké koleje a mokro s kameny. Ostrej start a Moja to musí držet pod krkem, aby mu AJP nechcíplo a evidentně se trápí … Míjíme v půlce kopce V3Sku, která chladí … my se škrábeme výš … ale za nedlouho to po pár položeních vzdáváme a točíme dolů nazpět … a kolem nás si to nahoru šine V3S … pod kopcem si dáváme sváču a oraz a řešíme to chcípání … konečně. Ale moc toho k vymyšlení není. Palivová mapa, svíčky, vzduch … a kolem jede V3Ska plná dříví, mazec tehle stroj … No nic, tak startujeme /AJP chytá/ a jedem … po silnici přijiždíme do Maďarska a to se nám otevírá … je teplo a je fajn. Vůně dálek a cest před námi. Projíždíme prvními maďarskými městy a pozorujeme život a charakter krajiny. Na chvilku se ještě vrácíme na Slovensko a zastavujeme u zříceniny hraničního hradu Veľký Kamenec. Naposledy přejíždíme hranice a jsme zase v Maďarsku a pádíme k Fehérgyarmatu. Den se krátí a tak na Garminu hledám kemp, dneska chceme skončit naklid a zapíchnout to na bezpečném místě a neřešit divočinu, první den a první noc. Bohužel to se nám nepovedlo.

Trables in Ököritófülpös

První výlet s Garminen zūmo XT, tak zkouším co umí. Navigace zatím super, ale u Garminu asi dlouho neaktualizoval svoji databázi Points of Interest (PoI) a hlavně teda kempů … A nebo sem měl prostě jen pech na výběr,ale kemp, co jsem přes něj našel už neexistuje 🙁 což zjišťujeme, jak přijíždíme na adresu, kde má být. Na místě je jen zavřená brána a vrátný nerozumí žádnou řečí, ale kroutí hlavou, že ne, tady kemp fakt není. Stmívá se a tak hledáme alternativu (Vízimalom Camping vzdálený asi 30km) a jedem … jenže ouha, Moja nejede … nic a nic. Jdeme na vedlejší silnici vedoucí do polí a rozebíráme, roztlačujeme, internetíme, řešíme, vymýšlíme, voláme, zkoušíme, ale nic … Na chvilku to jede, ale po naložení a rozjezdu AJP padají otačky a chcípe. Jelikož už je regulérní tma, rešíme možnosti. Přespání v pangejtu, někdě u cesty, odtahovka, hotel … Moja volá asistenci, ja odjíždím obhlídnout okolí. Je tma a moc toho vidět není, takže spíš alternativy k zakempovaní na nečí zahradě, než něco super. Moja má mezitím domluvený odtah do Debrecéna a že přijede kolem půlnoci. Asi kilometr od nás je náves s obchodem a kostelem. Přesunujeme se tam a čekáme … Atmosféra radostná není, oba přemýšlíme, co bude. Telefon zvoní, auto přijede až ráno … Jel jsem se mezitím projet na jinou stranu a nachazím kousek pod dědinou prostor, kde by se dalo postavit stan a přenocovat. Vypadá to jako fotbalové hriště s keři … ale je jedna ráno, moc to neřešíme, je to defaktor vysvobození a Moja se dam dostane z kopečka samospádem, skoro. Stavíme stany, daváme pifko a šláftrunk a jdem spát. Ráno moudřejší večera.

Budíme se do slunečné středy a po sousedící silnici se od brzkého rána prohaní bicykly a sem tam auta. Místní jezdí do obchodu pro snídaní, děti do školy, asi i někteří do práce … jste trošku atrakce, neboť jsme se zakempovali v místě, kde se asi pořádají různé akce a slavnosti. V mírném kopečku stojí budova s pódiem a kolem je háj menších stromků a 2 naše stany a motorka. Moja od rána nelenil a rozebírá AJP, protože podle TET skupiny AJP trpí na ucpaný palivový filtr, který je před vstřikem. Akorát je dost náročné se k němu dostat. Takže půlka motorky jde dolů … To zaujme místní natolik, že nám nabízí pomoc. S pomocí překladače se domlouváme, ale nic si od toho neslibujeme … Odtah z Debrecénu dojede kolem 12, máme čas. Po různých ústrcích se dostáváme k vstřiku a snažíme se jej vyčistit. Motorku následne Moja skládá, jenže při včerejších startovacích pokusech, zcela vymlatil baterku. Ledva je AJP vcelku, přijíždí místní pomoc a stejně i odtah. Opět translátorově se domlouváme a kombinujeme startovací kabely od pána s odtahem a autem místních. AJP chytá a otáčky drží. Všichni křepčí jak Lovci mamutů kolem uloveného mamuta. Moja to jede projet a je nadšen, že AJP lépe nejelo. Místním děkujeme forinty a s odtahem se loučíme. AJP běží a my se balíme s navigací nastavenou do Mátészalky, prodejny automoto vybavení, kde musíme koupit jemnější palivový filtr, který nahradí původní, jenž se zdá být původcem všech palivových trablů na AJP. To vše se nám daří a po natankování a klasickém párku s kolou, se konečně kolem druhé hodiny odpolední vydáváme na Maďarskou TETu č.1

TET Hungary – Sekce #1 přes Debrecén do Szegedu

Konečně nám zase prach odletuje od zadních kol a boříme se v maďarském písku smíchaném s hlínou místních polí. Zahybáme do lesů a remízků a plašíme zajíce v jejich siestě. V těchto končinách málokdy na těchto cestách někoho potkáváme, i osídlení je velice řídké, spíš pusto a prázdno. Jen krajina a pole. A rovina. Písek není ale všudepřítomný, je spíš spojený s hlínou a tak polní i lesní cesty jsou podobné těm našim v ČR a tak se nám pěkně jede. Během jedné vratky však AJP opět vypovídá poslušnost a následuje obdobná rozborka a sborka té ranní. AJP poté opět jede, ale jelikož máme vymlácene baterky na Intercomech a den se krátí, směřujeme na aslfat a dojezd do Debrecéna a snad již existujícímu a funkčnímu kempu. To se podařilo a kempujeme. Darem od paní lonely motorkářky dostáváme hned při příjezdu pifko a tak se zdá že noc č. 2 bude naprosto pohodová. Jen alumni v kempu ročníku narození 1940 hrozí bujarou akcí, ale po 10 je ticho po pěšině a jen v dálce bublající termální lázně ruší noční ticho.

Ráno Moja zabydlel občerstvovací stan s AJP a jal se vyměnit problematický palivový filtr, pročež jsme vyrazili kolem oběda. Dnes nás čekala větší porce kilometrů, abychom dohnali skluz předchozích dní a dorazili do Szegétu na segedín 🙂 Od rána nám trochu poprchávalo, takže jsme se trochu báli co to udělá s polní cestou, aby to nebylo hliněné náledíčko, ale místní černozemě byly dost vyschlé až popraskalé, jako kdyby místy prošlo nějaké zemětřesení, takže tu trochu kapek země přijala a okamžitě vsákla. Jelo se pěkně a polní cesty sváděli ke škádlení plynu a nejednou jsme byli zase jak na Dakaru a vláli stovkou mezi poli …

Odpoledne uteklo jako voda, s jedním výjezdem na aslfalt, abychom dotankovali, tak skoro 250 km offroad. V těchto částech se i dost často pohybujeme kolem vody a to Moju nenechává chladným a sem tam si do té bažinky či potůčku odskočí, aby si doplnil svoji zásobu vody v Goretexkách 🙂 Na co jsme také narazili, tak že trasa už se nedala projet. Na jednom místě byla přeťata dálnicí (do centrály TETu jsme reportovali) a museli jsme objet, ale žádný velký problém, o kus dál byl most a podjeli jsme, jinde byla cesta totálně zarostlá, že nebylo skoro nic vidět. Lesní džungle a tak jsme si aj zaposilovali s kládama. No prostě asi tuhle sekci moc lidí nejezdí … Je pravda, že to není nějak pestré co do kopců a terénů to není, střídají se jen polní a lesní cesty, krajina podobná, velice zemědělská … a trošku pošmourná a ponurá, díky zataženému nebi …

Nakonec jsme to až do Debrecínu nedotáhli a zaplíchli ve vylidněném kempu v Csongrádu, na soutoku řek Tisza a Körös. Pořád poprchává, ale teplá sprcha, gulášovka s čabajkou a pár pivek to krásně vyhladí na dnešní noc.

Balaton callin‘

Za Szegedém nastala situace, kterou z cest, resp. TET sekcí, které zde začínají a jdou všemi směry do Maďarska, zvolit. Vybrali jsme cestu směrem na Balaton, kde jsme si naplánovali také servisní den, tedy že si jednak odpočinem a zůstaneme v kempu 2 noci a druhak, že uděláme větší servis motkám i sobě (hlavně teda praní prádla). To ale vše mělo teprve následovat. Nejprve jsme po deštivé dni a deštivé noci vyjeli do dalšího deštivého rána z kempu Csongrádu, jehož výhodou bylo, že jsme se zabydleli pod konstrukcí bungalovu, do kterého se chodilo po schodec a přízemí bylo jako pod mostem a tudíž tam nepršelo. Mohli jsme tak pěkně napohodu posnídat, pobalit a navlíknout se do nepromoků. Pak už ale chcalo …

Kempy nebývají na trasách TET moc často, takže se odkláníme, a tak i návraty nazpět na cestu jsou vždy pár kilometrů po asfaltu. Jak jsme včera nejeli a nepřišlo nám nějaké velké bahno, dneska jsme situaci hrubě podcenili. Jestli více pršelo, nebo jestli černozem u Szegédu byla kvalitnější či prostě jen pršelo dlouho, prostě ledva co jsme najeli na polní cestu, zabořili jsme se do takové kaše, že stačilo 50m a nevěděli jsme z které do které. Motorky totálně obalené, kola dřou o blatník a řetěz jen mechanickou silou točí kolem, což nás jediné zachraňuje z téhle šlamastiky. Vracíme se nazpět na asfalt, s větším či usílím menším úsilým motorky čistíme, je to neskutečné kam všude a jak moc se dostane hlína. Jelikož navíc prší čím dál tím více, je nám jasné, že dneska to po polních cestách nepůjde … Rezignujeme a do Szegédu dojíždíme po asfaltu. Průjezd městem nám připomíná Brno, je živé, plné studentů, roztomilých uliček a pěkných zákoutí. Na konci města máme gas-stop a pravidelnou kelbasu a koku (Moja čaj, páč má fakt varhánky že ani telefon ho nepoznává). Během zastávky také přestává pršet a obloha se mění ze šedivé na bílou, což je dobré znamení (meterologické znalosti jsou při cestách docela výhodou, ale o tom v jiném článku :). Znovu tedy startujeme naše stroje a vydáváme se, stále ještě v nepromocích, na dalších cestu k nedalekému sjezdu na sekci #2, která asi končí v Srbsku, aby se ale mezitím otočila kolem Mórahalom, před nímž mi se napojujeme. Je to ale takové opatrné, obavy tu jsou, ale nakonec se z této cesty „vyklube“ jedna z nejkrásnějších, nejzáživnějších a nejikoničtějších cest celé Expedice OksradaM.

Po pár kilometrech vylézá sluníčko, které nás svléká z nepromoku a probouzí v nás z rána ztracený elán a radost z jízdy offroad. Je báječné odpoledne a jede se nám skvěle. Všude je písek a borovico-smíšené lesy, něco jako Český ráj a kopečky nahoru, dolů, zatáčky, výjezdy. Aj na rozhlednu jsme vylezli a potěšili oko pohledem vůkol. Nakonec velice povedený den, v ruce s Arany Fasonem, zakončujeme v lázeňském městečku Kiskunhalas. Ostatně, většina měst skoro už od Mátészalky oplývají termálními prameny, což má výhodu, že jednak tyto místa mají kempy, kam většinou turisté důchodového věku vyražejí se svými kavany, a druhak, jsou i na začátku října otevřeny. Nejinak tomu je i v Kiskunhalasu, kde ráno zkouším hnědou vodu s místňáky a duchnami (trénuju :-), ale co naplat prostě trochu si prohřát klouby není vůbec špatné a po těch dnech v dešti to po pravdě, bylo moc fajn!

Vyjetím do Kiskunhalasu opouštíme sekci #2 a měníme ji v Kecelu na sekci s číslem #8. Popravdě to číslování a celkově mapování je v Maďarsku divočina, nebo lépe, jinak dělená než jsme zvyklý, ale to asi spíš věc vkusu, funkční to je. Tedy na opět na TETě a opět enduro ‚lambáda‘ ještě větší než včera. Podkladem i okolím to násob třemi a máš trasu č. 8. Udělal se krásný den a přišlo nám to jak z filmu. Písek, pustina, modrá obloha a my a naše stroje. Nic víc. A víc ani nebylo potřeba. Pokud si četl někdy westerny, tohle tě dostane nakolena. Středozápad až na dřeň. Masakr. Dneska nejvíc topka topek. Teda alespoň ranní sekce.

S touhle radostí si tak jedeme a ejhle, zase řeka řek – Duna před námi, a to už Mojmír ví, co přijde 🙂 Dojeli jsme k břehu, kde si musíme počkat na převoz. Loni to bylo velký překvápko, dneska už to berem jako všední věc, akorát řešíme, jestli ještě jezdí a v kolik. Asi po hodce čekání remorkér dorazí a my si to zas fičíme proudem Dunaje na druhý břeh. Tam už tolik zábavy není, ale pěkná projíždka je to pořád, jen se nám vrátili z civilizací pole a polní cesty. Ale to už je na dohled Balaton, naše socialistické moře.

Euro besser, zwei schnitzel, bitte

Balaton poslední léta hodně ztrácí vodu, podle Wikipedie je to důsledkem zanášení jezera sedimenty z jeho přítoků a za nějakých tisíc let jezero nebude mít vodu. To jsem ale zjistil až potom, co jsem šel půl kilometru vodou, abych našel hloubku a zkusil plaval. To se nepovedlo, ale Moja byl štastný, že má fotku z vody, kde stačí… No pobyt v kempu Aranypart Camping v Siofóku nebyl špatný. Dobře jsme se najedli, poservisovali motorky, vyprali trencle a skoukli F1čky. A jelikož to všechno včetně pifka nás unavilo, aj sme dospali pár minut do zásoby. Jelikož byl říjen, nečekali jsme v kempu nával, ale opak byl pravdou, neboť první večer měl v kempu sraz Gumbalkan a tak jsme měli o zábavu a podívanou postaráno. Cirkus na druhý den postupně odjel, tak kemp osiřel a nám se uvolnili pračky pro trencle.

Pod ni volna, kterého po předchozím týdnu na cestách a všech peripetiích, jimiž jsme prošli, bylo třeba jsme se vrátili na chvilku na TET č. 8, ale po chvilce najíždíme na č. 5 vedoucí od Rakouska. To by byla i jedna z návratových cest, pokud by v Rakousku také TET trasy byly, ale takto bychom byly někde pod Grazem a to je do Brna cca 500 km aslfatu to není fajn na naše Rallz Mozky. Jedem tedy opačně, na Budapešť.

Kousek po návratu na sekci č.8 nad Balatonem se dostáváme do epesní pahorkatiny – jak vystřižené z Vinnetou tedy alá Slovinsko. Je to kopečkovitá etapa kolem vápencových lomů, která postupně nabízí průhledy nazpět jak na Balaton, tak i do dálek jižního Maďarska, odkud jsme přijeli.
Po napojení na sekci 5 se zvleněná krajina ještě více zvedá až do výjezdu na kopec Emlékmű nad Várpalota. Sjezdem dolů se opět posouváme do roviny a nížín. Míjíme Székesfehérvár a směřujeme pomalu k našemu oblíbenému Camping Budapest Flamingo v Érdu, na kraji Budapeště, kde paní majitelka suprově vaří, točím dobré pivko a vítá euro namísto forintíků. Ale kemp je to pěkný, veskrze klidný a má vlastním bazeném na protažení těla!

Budapešský roundabout

„Roundabout“ je po anglicku kruhový objezd a takový pocit máte když jedete po sekci 04 + 06, která se točí kolem Budapešti, od západu až na sever. Je plná přejezů cest a odjezdů do polí, mezi průmyslovými parky a solárními panely. Čekali byste, že metropole bude pořád na dohled, ale kolikrát jedete vesnicemi či mezi poli, a ani Vás nenapadne, že Budapešť je doslova zarohem, protože z metropole nic nevidíte a ani její přítomnost není nijak cítit (na lidech, satelitních městečkách, nikde nic). Ba naopak, pocit je spíše opačný, říkáte si, to musíme být už úplně daleko odjetí, ale pohled do mapy Vás vrací do reality. Cesta je to kouskovaná, zajímavým místem je východní část od obce či města Ócsa až po Fót, kde se jede smíšenými lesy s písčitým podkladem a tak máte o zábavu postaráno. Narazíte na východě při jednom z výjezdů na pozůstatky vojenských objektů společně s pozorovací věží Bajtemetés (mérőtorony) a později pro milovníky vůně benzínu a asfaltu, severovýchodně nad Budapeští pod městečkem Mogyoród, závodní okruh Hungaroring.

V téhle části okruhu se přesouváme na druhý břeh Dunaje a dojíždíme do Višegrádu do kempu, při této cestě jsme se rozhodli vrátit dolů na jih a projet si Budapešť a zakempovat v přírodní rezervaci, nebo parku Budakeszierdő, nacházející se v těsné blízkosti nad Budapešti, odkud bychom se pak dostali západním směrem k Bicske, kde se napojíme na sekci č.4, jenž nás vezme nazpět k Dunaji, který zde odděluje Slovensko od Maďarska a vede až k trojmezí HU-SK-AT, kde končí.

Průjezd Budapeští se neukázal jako moc dobrý nápad, neboť jsme chytli dopravní špičku a krom průjezdu po ikonickém Elizabětině mostu (Erzsébet híd), obhlídka za moc nestála. Motorky se nám v zápce vařili a do toho začalo mírně pokapávat. Situaci jsme přežili a průjezdem přes diplomatickou čtvť se dostali do parku Ave Natura, kde jsem pro tu noc zakotvili. Kemp skromný, v zatáčkách pod místmíky skálami s ekologickým hospodařením nám moc sluníčka nedopřál, takže po večeři a pár Fasanech, jsme švihali na kutě.

Enduro-trail do Gyoru

Od nájezdu v Bisce až do Komárna na nás čekala poměrně náročná, skoro až endurová trasa. Déšť posledních dní, možná měsíců (podle toho, kolik tam bylo vody), rozmáčel cestu natolik, že i pro místní nebyla průjezdná a za posledním stavením daly varování, že tam se fakt jet nedá. Mno, zkusili jsme to a vjeli tam 🙂 A ještěže Moja miluje vodu, protože zanedlouho nás místo cesty čekalo řečiště a stoupání ouvozem nahoru, který byl také dost podmáčný. No po obhlídce cesty jsme to dali, ale mokří jsme byly nejen zvenčí od vody, ale aj orosení z náročné drezúry divokých mustangů na vodě. Po výjezdu nakopec to však nebyla žádná hitparáda, neboť sprašová zemina promokla na 2 – 10 cm, plus minus a nedalo se odhadnout, kde a jak bude hluboká kluzká část cesty. Takže i tady to byl dost `moon-walk` a dost legrace. Nakonec jsme se doklouzali k přijezdové cestě a seznali jsme pohledem, že je čas na pauzu a trochu uschnutí větříkem z jízdy po aslfatu. Tu jsme si užili a trochu si odfrkli do Bajny, za kterou se cesta kloní do kopců a postupně se zvedá k poutnímu místu Pusztamarót, kde je krom jiného památník mnichů Pálos. Cesta je to poměrně pěkná, divočejší neboť je po kamenech, takže to chce trochu cviku a rytmu. Šplháme kopcemi dál a otevírají se před námi pusty, travnaté plochy někdy strmě padající, jindy se mírně vlnící až do dálky, kde už pomalu tušíme Dunaj. Vjíždíme do vinařské obce Dunaszentmiklósstojící na hranici této přírodní rezervace a pod níž jsou krom vinic vidět i třiptící se písky Dunaje. Sjíždíme dolů a vítá nás příhraniční město Komárom/Komárno. Odtud se ještě kousek přesuneme po polních cestách ke Győr a osvědčeného kempu Tópart Camping, kde se těšíme na točené Arany Áshok v místním podniku, abychom ten dnešní přesun pěkně dotřetice zavlažili.

Národním parkem Dunajské luhy

Tedy úplně nevíme, jestli to je národní park nebo jen chráněné území, ale rozhodně tam vjezd není zakázán. Krom nás tam jezdí i místní, takže ochrana přírody má v Maďarsku trošku jinou podobu než v jiných západních, evropských zemích. Tím pádem je cesta podlém Dunaje, Národním parkem Dunajské luhy vcelku legální a zážitková věc. Těšili jsme se, protože při cestě na Malém okruhu bylo docela dost brodů a něktéré záludné pro naše tehdy velké motorky, takže tady – no možná i celkově – jsme chtěli srovnat stav tehdy a nyní co se týče jak motorek, tak našich dovedností, které – jak jsme si věřili – se během cest, které jsme po první Maďarsku absolvovali, prostě vylepšily. 🙂

Cesta vede hodně po hrázích, který je vysypán jemným kamením. Za sucha, které je v těchto místech snad pořád to jednak dost práší a také dost „plave“ jak kola hledají cestu mezi kamením. To nabídlo srovnání první – jedeme jak pila oproti dřívejšku. Rychleji, mnohem, a klidnější, absolutně. To nás, musím říct, hodně potěšilo. Při vjezdu do lesních pasáží si připomínamé místa našich pádů. Pádů z nejistoty a obav. Pádů s motorkami, které více kontrolovali nás než my je. Dneska si to připouštíme a hladíme ty naše současné „kobilky“. Cítíme radost při jízdě parkem v místech, kde víme, že jsme jeli a kde nám cesta nedělala radost. Dneska tu radost máme. Bohužel časem už ne tolik, protože sucho vysušilo brody, na které jsme se obzvláště těšili. Alespoň teda bereme zavděk cestou, která se normálně jet nedá, protože je celá pod vodou, teď tam jsou jen koleje a jeden brod. Alespoň teda něco. Tedy srovnání druhé – průjezdy brody se nekonná. Tak snad příště. Zbytek cesty na konec parku je zážitkový a trochu rychlý. Opět to mažeme jak na Dakaru, možná nám emoce trochu stouply do hlavy, když jsme to tak řezali, ale naštěstí se to obešlo bez následků. Dojíždíme do Rajky na konec sekce a blíží se konec maďarského TETu. Posledním zastavením je Trojmezí, bod mezi hranicemi Rakouska, Maďarska a Slovenska. Dojíždíme na ufoukané trojmezí a jsme vdeční za celou cestu bez nehod. Cesta domů ještě kousek vezme, ale to už bude po nudném tarmaku.

Loučím se s Maďarským TETem a po pár hodinách jízdy přes Hainburg an der Donau, Laa an der Thaya, Hrušovany nad Jevišovkou a Pohořelice dojíždíme do Brna, kde i naše epická túra po 12 dnech došla konce. Ve zdraví určitě, v pohodě uvidíme 🙂 V každém případě přinesla mnoho zážitků, dobrých i horších a vyvolala mnoho otázek, jejichž zodpovězení bude potřebovat trochu času. Z mého pohledu byl fantastický výkon Katinky, čili 450 EXC, bez níž bych se trápil někde v Maďarsku ještě teď a díky i Mojovi za trpělivost, kterou projevuje při mé zarputilosti překonávat vše co stojí v cestě. Vím, všechno má své a není to vždy „easy-ride“. Ale o tom TET a adventure motorkování je, za mě go far and beyond. Takže po zimní pauze, hurá do sedel a jedeme dál!

Franta sepsal & Moja korigoval

---

Gratulujeme, pro Vás, kdo se prokousal až sem na konec, máme tu odměnu - snad tedy - v podobě videa z této epické cesty. Zcela záměrně není nahoře, páč by ten náš epos nikdo nečetl, nebo alespoň neseskroloval. Díky za čtení a všechny, nějaké, případné, komentáře také. A zde konečně odkaz:
https://www.youtube.com/channel/UC60kGx6NZvM1GrWefBahWQg