Rakousko-Italské Alpy, passa a vlásenky (tornante) lákají motorkáře nejen z Čech, ale z celé Evropy. Jsou tak vyhlášenou destinací motorkářů nejen pro tyto točky, kvalitní asfalt a krasné výhledy, ale také pro svoji pestrost a snadnout dostupnost v podstatě odkudkoliv z Evropy. Sice jsme neměli stejný cíl, ale jelikož destinace byla stejná, právem jsme se – v čase našeho odjezdu na začátku září – obávali zástupů kolenobrousičů a front na jakémkoliv parkovišti.
Italské cesty mapoval doposud Linesman Alessandro “Azoto” Baldisserri, nicméně ke konci roku 2021 italská vláda schválila zákon, že na cestu užší než 2,5 m může jen vozidlo zajištující její údržbu nebo ploch/oblastí kolem této cesty (tedy zemědělské stroje) – viz. RideApart a tedy i proto nadpis jaký je / a tedy je otázkou, co s TET v Itálii bude a co Azoto bude spravovat.
V Rakousku bohužel TET není, a tak je třeba jezdit legálně po asfaltu, což je nuda a také štreka i pro nás z Brna. V plánování cesty proto doporučuji vyhradit si alespoň 2 dny na přesun. A to jednak proto, že se nemusíte tolik hnát a tím drtit svoje enduro gumy (viz naše ježdění na MotOzkách) a také proto, že se dá Rakousko pěkně projet po menších cestách, což sice trvá déle, ale naoplátku tato cesta nabízí spoustu krásných výhledů a panoramat, které z dálnice do Chorvatska neuvidíte. 🙂
Logicky se nabízí, že cesta z Čech na italské TET cesty začne v Alpách. Cesta ale prochází od Slovinska, a tak se ještě jeví jako možné napojení směrem dolů na Slovinskou část TETu a namísto do Alp směřovat k Jadranu a pak dále do nitra bývalé Jugošky.
Ale pro nás to bylo tentokrát o té Italsko-Alpské anabázi, takže hurá do Pontebbym a pak vzhůru do bělavě-zelených kopců se spoustou kamení. Jo, kamení to bude pro tuhle část TETu nejčastější substantivem, adjektivem, a často i vulgarismem, které asi budete používat při své „walki-talki“ komunikaci a dlouho ještě poté …
Scenérie jsou úchvatné, a pokud se budete držet stezek civilizace, dost často narazíte i na scénic-viewery všech moto-kategorií, např. H-Dčkárů, a to v místech, kde byste řekli, že můžete být jen Vy/Adventuráci a nebo bikeři. Je však trpkou pravdou, že v místech, kde budete padat na hubu a tlačit motorku vedle sebe, dojdete na místo, kde se italský důchodce bude opalovat vedle svého Fiatu Panda … Jak se tam dostal, jestli sjede dolů, nebo zda tam jezdí každý den, Vám bude vrtat hlavou do třetího Peroni, minimálně.
Italské hory jsou dostupné, cesty vedou téměř všude, je však pravdou, že občas pokračují za závorou. Je pak jen na Vás, zda se otočíte, a nebo předpisy porušíte a pojede dál. To může být specifikum této častí Italie, ale vzhledem k administrativní „bohatosti“ Itálie jako dalšího z pohrobků Rakouské monarchie, dost pochybuju, že jinde bude více volnosti a méně značek a zákazů. Bohužel jak již bylo zmíněno, i to málo legálního, se zdá být již zakázáno, ale uvedené nařízení ještě nebylo přijato, tak se třeba i Vám ještě podaří si zajet Alpský TET. Byla by totiž škoda zůstat jen na silnicích, protože mimo ně je toho moc co k vidění.
Je pravdou, že v letních měsích jsou cesty také nepřístupné skrze lesnické práce, které pro nás motorkáře představují nepříjemnost nejen v podobě „šóší“ pod koly, ale hlavně z pohledu srážky s lesnickou technikou. Nezřídka se tak může stát, že někam po delším výstupu dorazíte, one way up a najednou je cesta zavřená, protože práce v lese. Pokud je odpoledne, je šance, že se tam už pracovat nebude, ale ráno to smrdí U-turnem – a nebo čekačkou – jestli se cesta uvolní a bude se dát projet. Je to riziko, které je třeba brát v potaz a s ohledem na charakter cest, také je třeba být rozumný ohledně svých dovedností.
Člověk si příliš neuvědomuje krutou minulost lidského druhu, pokud není přímo konfrontován skutečnostem, které mu je připomenou. A právě cesta přes údolí italských Alp je připomínkou velmi drsné minulosti první světové války, a připomínkou utrpení/smrti vojáků, kteří zde bojovali o nesmyslené metry a snažili se přejít hory za vidinou CK vítězství. Cestou do vnitrozemí přibývá pomníků a božích muk věnovaných obětem, stejně jako pohřebišť a památných míst větších bitev. V té přírodní, epické scénérii člověka vtahuje do příběhu aj myšlenka, že právě tady šli i třeba naši dědové či pradědové a umírali zde za císaře pána, neboť nejedno jméno vyryté v kameňi je Josef, Slávek, Karel, Franta nebo Mirek…
Otevírá se před námi Lombardie a snad i vidíme Via Aemilia 🙂 Sjezd z kopců je i osvobozujím stejně jako osvěžujícím, neboť teplota rapidně stoupá. Nížina se nezapře ani v září a vítá nás 25 st. Celsia.
Co však nekončí jsou kopce a stím pojené zatáčky. Už to nejsou ty alpské, ale možná o to lepší, klidné, a pohodové tornates, které nás vedou tu jednou nahoru a pak zase dolů a tak dokola po celý den. Jako kdyby neměly nic jineho na práci, než se klikatit a točit a motat mezi kopci, údolími a všude rozesetými staveními. Scenérie jsou to uchvatné stejně jako cestování. Za zády mohutné štíty Dolomit a před Vámi kopečky a kopce vedoucí kamsi k moři. Cesta otevřená, vzduch se tetelí, oblaka se převalují a vaše mysl utíká na obzor k horizontu událostí …
Ale je to jako u všech TETů, nádhera, kterou chcete zažít a pak jet zas znova. A také se nevracet a pokračovat …
Viva l’Italia
L’Italia liberata
L’Italia del valzer e l’Italia del caffè
L’Italia derubata e colpita al cuore
Zaujala Vás naše reportáž? Mrkněte na náš Youtube channel, kde máme malé video z cest. Také se těšíme na Vaše komentáře ohledně cestování po Maďarsku či Vaše zážitky z cest! A nezapomeňte, že „život je cesta ne cíl!„
